box48

Víkend v Dublinu I.

Víkend v Dublinu II.

Poslední den v Dublinu sice začal tradičním deštěm, ale během dne se udělalo celkem krásně. Vyrazili jsme pěšmo směrem k centru a naposledy jsme obdivovali, pro středoevropana nezvyklou architekturu nízkých domů, dřevená průčelí obchůdků a hospod.

V centru už nás nic nového nepřekvapilo, a tak jsme se vydali na opačný (severní) břeh řeky Liffey, rozdělující Dublin na severní a jižní část. Hlavní dominantou teto části je určitě vysoká kovová jehla stojící na široké třídě Lower O'Connell street. Je přísně kolmá, štíhlá, kovově lesklá a nehorázně vysoká. Člověka donutí k zamyšlení, jak se takovou věc podaří vztyčit s precizní přesností. Od ní jsme odbočili do Henry Str., ulice lemované velkými obchodnimy domy. Tady jsme zjistili, že oblečení je levné a jeho zpracování nepůsobí tolik ‚asijsky‘, jako všude jinde jinde v Evropě. Ale zdání nejspíš klame. Celé odpoledne jsme trajdali uličkami. Zašli jsme na kávu v jednom z obchodních center, postavených v secesním stylu, připomínajícím olbřímí několikaposchoďový skleník. Obsloužila nás, jak jinak, slovenská servírka.

V podvečer jsme se sešli s Jendou a zahájili poslední irskou ‚tour de pub‘. Guinnessu proteklo požehnaně. K domovu jsme se vydali pešky, abychom alespoň částečně odbourali nakumulované množství ‚pohody‘. Kus od našeho apartmá nás Honza zatáhl do báječného podniku na Chralemont Mall, jehož jméno mi vypadlo. Bývalý zájejzdní hostinec, s historií sahající až někam do středověku, byl nádhernou kombinací obnaženého zdiva, truhlářských a krovařských orgií a několika barů rozmístěných v členitém prostoru, propletených dřevěnými schodišti. Až na otřesný zápach, linoucí se z toalet šlo určitě o jednu z nejmalebnějších hospod, co jsme v Dublinu viděli.

Přiblížila se půlnoc a my se odebrali k poslednímu noclehu. Rozloučili jsme se s Honzou a ještě jednou poděkovali za poskytnutý servis. Ráno jsme nechali klíče na stole a apartmá pouze zabouchli. Najít zastávku autobusu jedoucího přímo na letiště nebyl problém. Během hodinové jízdy napříč celým městem se dvoupatrový autobus pěkně zaplnil. Koráb se pomalu kodrcal ucpaným městem a uvnitř postupně docházel vzduch. Kdosi otevřel okno až poté, co se žaludek mladého asijského spolucestujiciho rozhodl podělit o svůj obsah. Řidič byl chlap jak hora, s hlubokým hlasem a neustále nevrle vysvětloval cestujícím, že kufry patří jen do vyhrazeného prostoru. Proto jsme s obavami očekávali, kdy si všimne, že se po podlaze rozlévá asiatova snídaně (nebo snad včerejší večere?). Po příjezdu na letiště a vstupu do přijímací haly nam chvíli trvalo, něž jsme se zorientovali ve všudypřítomném chaosu. Celé letiště vypadá, jako by se v něm zastavil čas v polovině sedmdesátých let. Trochu ponurá výdřeva na stěnách, žádné velké digitální panely. Až nákupní zóna za odbavovací kontrolou nás opět vrátila do konzumní reality současnosti. Prošli jsme hlavní nákupní třídou s duty free shopy a zabočili do jednoho z terminálů. Tady z prostor opět dýchal duch let dávno minulých. Kavárny a bufety byly vyvedeny v typickém útulném irském stylu. Což v praxi znamená hodně dřeva a pestrých barev. Ani člověku nepřijde, že je na letišti. Dopřáli jsme si poslední typickou vysokokalorickou irskou snídani a jali se vyčkávat odletu.

Pro nepřízeň počasí mělo letadlo půl hodiny zpoždění. Příjemně unaveni a nabyti dojmy ze sychravého zeleného ostrova jsme byli během hodiny a půl vrženi zpět do všedních dnů německého města v Severním porýní-westfálsku.