box48

Víkend v Dublinu I.

Druhého dne jsme měli naplánovaný start na desátou hodinu. Protože počasí bylo velmi ospalé, ani nám nevadilo, že Jeník dorazil až na jedenáctou. Nasedáme všichni tři na přední sedadla služební dodávky a vyrážíme. Jižně od Dublinu se krajina zvolna mění v hory – národní park Wicklow Mountains – a my si užíváme několikahodinové jízdy křivolakými silničkami, lemovanými kamennými zídkami porostlými všudypřítomnou bujnou zelení. Cestu pravidelně přerušujeme kvůli focení. Honza zvolil sice delší, o to však malebnější cestu okolo retenčního jezera, jehož jméno jsem nezachytil, ale rozkládá se mezi vesničkami Blessington a Valleymount. Všude, ale opravdu úplně všude, se podél cest poflakují a pasou ovce. Jsou postříkané různými barvami – každý vlastník stáda v dané oblasti má svou barvu. Vzhledem k tomu, že se ovce naprosto volně potulují po lesích, loukách, horách a pláních, je to nejspíš jediný jednoduchý způsob, jak je od sebe odlišit. Evidentně nikdo ovečky nenahání na noc pod přístřeší. Někde by totiž museli mít místo ovčáckých psů spíš kamzíky.

Po cca hodině a půl cesty vystoupáme k horskému sedlu, kde zastavujeme ke krátké zastávce s malým výpadem k vyhlídce na horské pleso. Vzduch je krásně svěží, mraky máme téměř nadosah. Vracíme se k autu a pak už volným klesáním míříme k turistickému bonbónku – Glendalough – na který se jako vosy snášejí i ostatní auta a mikrobusy plné výletníků. Na parkovišti nám chvíli trvá, než najdeme volné místo, je tu opravdu plno. Naštěstí je přírodní rezervace dostatečně rozlehlá, takže se žádný „václavák“ nekoná. Glendalough bylo kdysi kláštěrní opevnění, umístěné na soutoku dvou říček. Dnes jsou tu k vidění zbytky ochraných valů, původní a jediná brána, hřbitov, kaple, ruina kláštera a dominantu tvoří vysoká kamená věž – jehla. To vše umístěno v malebném horském údolí.

Údolí je zarostlé prastarými lesy. Pro středoevropana je to jako výlet do Tolkienova Fangornu. Díky zákazu pohybu mimo stezky a chodníky můžeme obdivovat takřka pralesní flóru. Všechno se utápí v nekonečných odstínech zelené, téměř každý strom či padlý kmen je porostlý vegetací, která je porostlá další vegetací atd.. Cestou zastavujeme u bufetu a posilňujeme se hamburgerem a kávou, je něco po třetí hodině, takže naše žaludky vrní spokojeností, protože jsme od snídaně pořádně nejedli. Občerstveni se vydáváme dál do údolí, až k hornímu jezeru. Není divu, že se zde v minulosti vedle horníků usazovali také poustevníci a mniši. Jezero působí silně uklidňujícím dojmem. Do duší se nám rozlévá klid a mír, děláme pár fotek a pomalu se vracíme k autu naplněni pocitem blaha a příjemné únavy, která na nás pomalu padá.

Zpátky se vracíme přímější cestou napříč parkem Wicklow Mountains. Zastavujeme v dalším údolí, které by jistě zvedlo puls nejednomu malíři-krajináři. Fotíme vodopády, nasedáme do dodávky a stoupáme k pustým vrcholům. Lesy zůstaly kdesi za námi a okolo se rozprostírá už jen holá krajina rašelinišť, občasných potemnělých potoků a vřesovišť.

Scenérie se mění každým kilometrem, přesto jako by všechno vypadalo stejně. Chvílemi se do okolních kopců opírají mraky. Po cca hodině jízdy se začíná silnice svažovat a před námi se postupně otevírá nížina, která vede vůz neomylně zpět do Dublinu.

Honza nás vyloží v Grove Park (ulice, kde bydlíme), vezme si kytaru a pár věcí, které měl v bytě u Itziar a pro tento den se loučíme. Další den v irské metropoli končí chladně a deštivě.

Víkend v Dublinu III.